Rozhovor: Mgr. Zdeňka Pospíšilová

Publikováno v prosinci 2018 v časopise Semestr psychologie.

Mgr. Bc. Zdeňka Pospíšilová vystudovala magisterské studium jednooborové psychologie na FF UK a bakalářské studium oboru Studium humanitní vzdělanosti na FHS UK. Ve své praxi se věnuje psychologickému poradenství (individuální, párové, skupinové) v oblasti partnerských vztahů, intimity a sexuality – vlastní praxe v Praze, školní psychologii – pozice školní psycholožky a krizové intervenci. Její profesní vášní, kterou se zabývá už přes deset let, je oblast lidské sexuality a to včetně sexuálních variací, jako je např. partnerský sadomasochismus či fetišismus, a témata jako BDSM nebo polyamory. V současné době společně s kolegou Markem Pospíšilem jsou zřejmě jediní psychologové, kteří nabízejí v tuzemsku psychologické poradenství zaměřené přímo na BDSM, sexuální variace a polyamory, a proto jsou v tomto ohledu na pomezí poradenské psychologie a sexuologie.

Určitý stereotyp je ve vztahu nevyhnutelný, ale existuje způsob jak se vyhnout tomu ubíjejícímu, který činí vztah nudným?

Existuje. Jednoduše řečeno neusnout na vavřínech a aktivně o vztah pečovat. To znamená neočekávat, že vztah zůstane stejně vášnivý a pestrý jako byl na začátku jen tak sám od sebe po dalších deset, dvacet a více let. Je přirozené, že se do něho po nějaké době může vloudit rutina a stereotyp, který souvisí s každodenními povinnostmi, péčí o domácnost, o děti. Klíčem je aktivně vyhledávat a plánovat společný čas, během kterého se partneři mohou věnovat pouze sami sobě navzájem, čas, který bude jen jejich, na který se společně mohou těšit. Prevencí stereotypu je i společné zkoušení nových věcí a aktivit.

Poslední dobou se stávají „trendy“ polyamory vztahy, které svou existenci obhajují zvířecí říší. Domníváte se, že člověk, jakožto zvíře není předurčen pro život v páru?

Neuvažuji nad tím, zda člověk je nebo není k životu v páru předurčen, ale nad tím, zda mu to vyhovuje. Co člověk, to individuální bytost – stejně, jako existují lidé, kterým vyhovuje dlouhodobé párové soužití, existují i lidé, kterým vyhovuje jiné uspořádání a je to tak v pořádku. Je jedno hezké rčení, které říka „nechť kvete kvítí všech barev“ a platí to i co se týče vztahů. Mimochodem vztahy, které zahrnují více, než dvě osoby nejsou jen „trendy“ záležitostí – pro příklad s polygynií se lze setkat mimo jiné v souvislosti s islámským náboženstvím, s polyandrií se zas můžeme setkat například u Eskymáků či v Tibetu.

Sexualita je ve vztahu důležitý prvek, co dělat když neklape, nebo po dlouhodobém vztahu je to už vlastně nuda?

Existuje několik základních oblastí problémů v souvislosti se sexualitou: volba antikoncepčních metod a shoda partnerů na jejich užívání, sexuální obtíže jako například bolest při styku nebo poruchy erekce, dále frekvence aktivit, délka jejich trvání a způsob realizace, se kterým souvisí i možný nesoulad v oblasti sexuálních preferencí. Co dělat, pokud některý z problémů nastane? Komunikovat, komunikovat, komunikovat. K rozepisování o každé oblasti zde bohužel není prostor, nicméně základem je vždy otevřená komunikace s partnerem či partnerkou o vzájemných přáních, touhách, potřebách i obavách a společné hledání cest k řešení, trpělivost a vzájemná podpora. V případě sexuálních obtíží je také možné vyhledat odborníka, ať už z řad psychologů či sexuologů – podle toho, co konkrétně pár řeší. A jak předejít nudě? Aktivně se bránit stereotypu společným zkoušením a objevováním nových věcí – v současné době jsou například populární BDSM techniky či partnerské masáže, nicméně fantazii se meze nekladou – nebo prohlubování toho, co partneři už znají a o čem vědí, že jim funguje a baví je.

Ve své praxi se věnujete také tématu BDSM. Tento název už zná skoro každý. Co všechno se ale pod těmi 4 písmenky skrývá?

BDSM je označení pro široké a ne zcela jasně ohraničené spektrum aktivit, které jsou realizovány bezpečným, konsensuálním způsobem, s cílem erotického vzrušení a/nebo osobního rozvoje. Samotný termín BDSM je akronym, to znamená zkratka složená ze zkratek a odkazuje na tři oblasti aktivit, kterým se lze věnovat: bondáž – disciplína, dominance – submise, sadismus – masochismus. Každý člověk si pak může „namíchat“ svou individuální kombinaci, co se týče preferovaných aktivit, své role v nich (dominantní/submisivní, aktivní/pasivní,…), jejich intenzitu i frekvenci – zatímco pro někoho může být BDSM občasným spestřením, na druhém pólu jej lze pojmout i jako životní styl.

V poslední době přišel velký boom těchto aktivit a spousta párů se je rozhodne ze zvědavosti vyzkoušet. Jaká by měla být pravidla a co máme vědět, než začneme BDSM praktikovat?

Základní pravidlo zní: dělat jen to, s tím všichni zúčastnění souhlasí 🙂 Existují dvě široce rozšířené zkratky, které shrnují základní pravidla. V Čechách se více objevuje užívání zkratky SSC – save, sane, consensual, tedy v překladu bezpečně, s rozumem, konsensuálně. Druhou zkratkou, se kterou se lze setkat například v USA, je RACK – risk-aware, consensual, kink, která znamená, že zúčastněné osoby si mají být vědomy rizik, které provozované aktivity mohou přinést, tyto aktivity jsou provozovány konsensuálně a jsou tzv. „kinky“, tedy alternativní v porovnání k většinově provozovaným sexuálním aktivitám. A co je třeba vědět před tím, něž začneme BDSM praktikovat? Obvykle jsou tyto aktivity realizovány v páru či větším množství osob. Je tedy třeba si společně ujasnit očekávání, promyslet si, co by člověk rád zkusil a co naopak určitě (nebo minimálně pro začátek) ne a domluvit si bezpečnostní slovo, tzv. stopku, která je jasným signálem, chce-li někdo ze zúčastněných aktivity neprodleně ukončit.

Na internetu lze nalézt mnoho návodů jak praktikovat BDSM a z filmografie či literatury přímo čiší návrhy. Které zdroje jsou ovšem relevantní a bezpečné?

Návodů lze na internetu nalézt opravdu celou řadu a jejich kvalita je různá. Co se týče literatury, není to v tuzemsku o mnoho lepší. Více naučných knih na toto téma zde dosud nevyšlo a k některým z vydaných mám navíc výhrady. Může se zdát, že jsem příliš náročná, ale jde o téma, kterým se zabývám přes dvanáct let a na edukaci nováčků kladu velký důraz. Z českých zdrojů bych doporučila web bdsm.cz, knihy S/M: knih a pro sadomasochisty a pro ty, kteří se jimi chtějí stát od Emila Seilera a Umění dominance od Lenky Teremové. Současně bych uvedla, že existují také akce určené přímo nováčkům, kde se mohou formou přednášek a workshopů v bezpečném prostředí seznámit se základy BDSM – v Praze se například opakovaně pořádá tzv. „Zajíc párty“, kterou mohu nováčkům doporučit.

Co dělat, když jeden z páru BDSM praktikovat nechce, ale druhý to vyžaduje?

Preference v sexuální oblasti jsou individuální záležitostí a jistě se může stát, že se partneři v této oblasti nesejdou. V případě, že jeden z partnerů těmto aktivitám není nakloněn, ale současně je vyloženě neodmítá, lze o tom hovořit – co vnímám jako podstatné je komunikování nejen vlastních přání a potřeb, ale také současně zájem o přání a potřeby partnera a stejně tak i o jeho možné obavy. Chci-li do sexuálního života přidat něco nového, je důležité, aby si v tom i partner našel něco, co se mu na tom líbí, co podnítí další zájem. Tyto aktivity by měly oba těšit, ne přinášet jednomu z páru pocit, že pouze uspokojuje potřeby druhého na vlastní úkor. Je jistě na místě začínat s lehčími technikami a postupně společně prozkoumávat hranice a preference. Jak na to a jak o těchto věcech komunikovat se lze poradit i se mnou nebo s mým kolegou Markem Pospíšilem při individuálním či párovém sezení.

Je sadomasochismus potřeba narušeného jedince? Může to být i koníček na ozvláštnění sexuálního života?

Jsem velmi opatrná při užívání pojmů jako „narušený“… O sadomasochismu můžeme hovořit ve dvou rovinách a to buď ve smyslu sexuální variace či ve smyslu sadomasochistického chování – realizovat sadomasochistické aktivity mohou lidé z nejrůznějších důvodů a pouze jedním z nich je přítomnost sexuální variace v podobě sadismu, masochismu či sadomasochismu. Dnes již na základě výzkumů víme, že sadomasochistické aktivity mohou přinášet řadu benefitů, jako je například probouzení hravosti a kreativity, osobní růst, pozitivní vliv na partnerské vztahy, úleva od stresu a napětí, ale i změněné stavy vědomí. Co se týče zmíněné sexuální variace, netřeba ji vnímat negativně – slovo „variace“, nahrazující starší termíny „deviace“ či „úchylka“ odkazuje k tomu, že se jedná o určitou variantu sexuálních preferencí. Ani to, že jde zřejmě o menšinovou záležitost není nutné chápat negativně a spojovat s jakýmsi „narušením“. Vždyť například leváci jsou také svým způsobem „deviantní“ – jednoduše proto, že je jich v populaci méně 🙂

Nevěra je jistě velkou ranou pro důvěru ve vztahu. Jaké postupy se při manželské terapii využívají, dojde-li k ní?

Vždy je třeba volit individuální přístup s ohledem na řadu faktorů: zda jde o jednorázovou událost či dlouhodobý paralelní vztah, o jaký typ nevěry (sexuální, emocionální) a formu (fyzická, virtuální) se jedná a v neposlední řadě i to, v jaké fázi se vztah nachází (např. mladé několikaleté partnerství či pár, který je spolu dvacet let). Existuje celá řada směrů od racionálně edukativní manželské terapie, přes behaviorální a kognitivní přístupy, dynamickou manželskou terapii, až po humanistické pojetí. Existují i poučky od známých osobností, jako byl například psychiatr Miroslav Plzák: přerušit dialog o nevěře, pokračovat v sexuálním soužití partnerů, nepřestávat v tom, co ve vztahu funguje. V reálu se ale žádný přístup a poučka nedají aplikovat jako univerzální recept pro všechny, jak už jsem uvedla výše.

Můžete našim čtenářům přiblížit pojem „virtuální nevěra“ a jaký může mít dopad na vztah?

Virtuální nevěra je označení pro nevěru, která se odehrává v online prostředí – nedochází tedy k fyzickému kontaktu, ale pouze k tomu virtuálnímu, jako je vyměňování lechtivých obrázků, textů, chatová konverzace prostřednictvím které dochází k virtuálnímu sexu, kdy si lidé vzájemně píší, co mají na sobě, co dělají a podobně… trochu mi to připomenulo Cimrmanovu hru Němý Bobeš: „Jeřábek vypravuje, jak tam přišel, co všechno dívka neměla na sobě, jak se její poživačnost projevovala, vysvětluje, proč měla k posteli připevněný řetěz, co s ním musel dělat – no prostě nuda, nuda, šeď, šeď“ 🙂 . Každopádně co ještě není a co už je nevěra záleží na individuálním názoru každého člověka. Pro někoho může být takové laškování na internetu bezproblémové, pro jiného je naopak srovnatelné s nevěrou fyzickou a v takových případech může mít virtuální nevěra podobné dopady, jako ta fyzická – ztráta důvěry, či rozpad vztahu.

Je známo, že vzor, jak má manželství vypadat si neseme od svých rodičů. Je-li, ale jejich manželství hluboce dysfunkční, mají potomci šanci na harmonický vztah?

Americká psycholožka Virginia Satirová věřila, že změna je vždy možná – někdy není možná vnější, ale vnitřní změna možná je a já jsem toho názoru, že je to případ i dětí z dysfunkčních rodin. Prostředí, ve kterém člověk vyrůstá, jej zásadním způsobem formuje, nicméně věřím, že pokud na sobě pracuje a je schopen rozklíčovat zažité vzorce, které mu v kontaktu se sebou sama nebo v kontaktu s okolím spíše překážejí, než pomáhají, může je změnit a tím pádem může mít i šanci na harmonický partnerský vztah.

Může doposud fungující vztah rozvrátit narození dítěte? Jestli ano, jak a jak tomu předejít?

Ano, stát se to teoreticky může, příchod dítěte s sebou přináší celou řadu změn, oprávněně je také označován za zkoušku dospělosti. Změní se rytmus fungování, sexuální život, priority, ubyde množství spánku a přibudou nové povinnosti a věci, které je třeba řešit. Muž se musí vyrovnat s tím, že žena najednou dělí svou porornost mezi něho a dítě a žena se zas často vyrovnává s tím, že po určitou dobu omezuje svou kariéru a sociální vztahy. Samozřejmě je třeba dodat, že tyto věci i to, jak je jednotliví rodiče zvládají jsou individuální záležitostí. Prevencí vztahové krize v tomto období může být například plánování času, který mohou alespoň občas partneři trávit pouze sami dva. Pomoci přitom mohou prarodiče a další blízcí lidé. Na místě je i určité slevení z nároků, poskytování vzájemné opory.

Co vše by o sobě pár měl vědět a na čem být dohodnut, než vstoupí do závazku manželství, aby se předešlo jeho krachu?

Na to se nedá jednoznačně odpovědět. Vždy se může stát, že máme představu o tom, jak svůj protějšek dobře známe a přece může vztah skončit rozchodem. Lepší vzájemná znalost partnerů je v každém případě něco, co k udržení vztahu přispívá. Na čem se předem dohodnout? Ve svatební řeči oddávajícího zaznívá zejména vyjasnění zdravotního stavu a finanční stránky partnerství. Já bych k tomu dodala také vyjasnění vzájemných očekávání, která partneři od sebe navzájem i od manželského svazku mají. V neposlední řadě je to také otázka zda si pořídit děti. Nicméně se domnívám, že informovanost před vstupem do manželství není jedinou prevencí krachu. Tím, co vztah pomáhá držet pohromadě je vlastně neustálý proces, ve kterém partneři mohou stále objevovat něco nového na tom druhém, skrze vztah poznávat lépe i sami sebe a společně růst.

Autorka rozhovoru: Kateřina Ludvíková. Originál ZDE.