V zajetí provazů: (Self)bondage, lockdown a duševní zdraví

Publikováno 2. 12. 2020 na serveru obscurefreaks.cz

Další článek se týká tématu (self)bondage a duševního zdraví. Jak se k tématu stavíte vy? Pomáhají vám provazy? A jaký vliv na vás má stávající situace? Série článků zde na Obscure Freaks se obvykle zakládají na tom, že čtenářskou obec seznamují s fakty o minoritních tématech, případně je prostřednictvím rozhovorů s příslušnými členkami a členy dané komunity tak nějak „zlidšťují“. S abstraktními a leckdy ne zrovna snadno uchopitelnými koncepty se pracuje lépe, pokud lze jako příklad použít konkrétního člověka.

Já si ovšem v případě svého článku dovolím pravý opak. Chci se obrátit na ty, kdo o tématu, jež budu rozebírat, již něco vědí a jsou schopni se k položeným otázkám vztahovat, případně s nimi třeba i polemizovat. Zároveň pro tyto potřeby využiji žánru, který mi dovoluje se pohybovat na rovině faktické i názorové, který k výše zmíněnému přímo vybízí – žánru eseje.

 

Kudy? Kam? A jak?

Současná situace do velké míry omezuje lidem možnost setkávání. Zároveň s tím na ně ovšem klade velmi vysoké nároky a nutí je k často neudržitelné odpovědnosti. Zejména nouzový stav či přímo lockdown je pro většinu společnosti něčím naprosto novým a z principu vyžaduje hledání možností, jak se s nastalou situací vyrovnat. Nebo ji aspoň přežít.

Problém je, že právě ona nastalá situace výrazně omezuje dostupnost péče v oblasti duševního zdraví, případně velmi specificky upravuje její podmínky – ti, kdo v této oblasti pracují jakožto živnostníci, nemohou poskytovat své služby „na místě“, ale pouze on-line (v rámci opatření platících do středy 2. 12. 2020). Pro řadu jejich klientů a klientek je v takovém případě terapie de facto nemožná. I kdyby na taková sezení měli podmínky (tedy například dostatek soukromí), jednoduše nedokáží sdílet svoje problémy a starosti přes webkameru; vždyť proto se terapie obvykle odehrává v prostředí, které dokáže člověku dodat pocit bezpečí a klidu, ale zároveň umí být dostatečně neutrálním, aby ho k sobě příliš nevázalo.

 

Coping

Je tedy přinejmenším očekávatelné, pokud ne přímo nevyhnutelné, že místo terapeutické péče bude docházet k daleko vyššímu využívání copingových mechanismů, jakož i k jejich reflexi a revizi. Právě proto tu ovšem ony mechanismy jsou – mají stresovou situaci řešit rychle a v rámci možností efektivně, tj. zátěž na takové úrovni, aby se ještě dala zvládnout. V obecné rovině může být takovým mechanismem prakticky cokoli, od hlazení kočky po kouření cigarety.

Je ale nutné mít na paměti, že coping zde není od toho, aby nás stresu zbavoval na delší dobu. Není všespásný, ale v případě potřeby a při vhodně zvoleném mechanismu umí být velmi účinný.

Nicméně vzhledem k tomu, že si tato esej klade za cíl pojednat vztah (self)bondage a duševního zdraví, je nutno šíři těchto mechanismů poněkud omezit s ohledem velmi konkrétní skupiny lidí. To ovšem vyžaduje alespoň přibližnou definici oněch skupin. Nemyslím teď snad z hlediska genderu, věku, sexuality (v obecném smyslu) atp. Pro účely textu je důležité, že ty „naše“ skupiny významně prožívají vlastní tělo – v tom smyslu, že se k němu silně psychicky vztahují nejen na rovině obecné, ale i na velmi konkrétní. Tedy: když je jejich tělo doslovně v provazech.

 

Subspace? Nebo safespace?

Skutečnost, že BDSM aktivity obecně mohou mít pozitivní vliv na psychiku člověka, není nijak neznámá; ostatně na ni v českém kontextu dlouhodobě upozorňuje například Zdeňka Pospíšilová v rámci projektu Varias. Na své facebookové stránce v příspěvku BDSM a bolest konkrétně uvádí, že přijímání bolesti v rámci BDSM může člověku přinášet mj. „intenzivní prožitek přítomného okamžiku a toho, že je člověk naživu,“ případně „úlevu od psychické bolesti, úzkosti, deprese, chronické bolesti“.

Nemusíme se hned ani zaměřovat na tzv. subspace a změněné stavy vědomí, abychom si všimli, jak moc se aktivity, které většina společnosti vnímá jako výlučně sexuální, mohou odehrávat v rovině, která (v různé míře, samozřejmě) sexuální být nemusí, alespoň ne v onom obecně rozšířeném smyslu slova. Existuje řada takových činností, které nevyžadují přítomnost či součinnost druhého (třetího, čtvrtého…) člověka. I takové přesto mohou mít na psychiku člověk znatelně blahodárný vliv. I něco „tak banálního“ jako je veřejné nošení obojku tak může (ne nutně!) znamenat osvobozující a posilující performanci vlastní identity, například i navzdory přetrvávající stigmatizaci ze strany většiny.

 

Ritualizace

Jestliže člověku nějaká činnost (a nemusí být z těch výše popsaných) po psychické stránce přináší potěšení, obvykle mívá tendenci ji opakovat – a opakovat ji pravidelně. Pravidelnost a opakování jsou ostatně principem ritualizace. Už samotné vědomí, že nás něco konkrétního a potěšujícího čeká, má pozitivní vliv na náš duševní stav a snáze nám pomáhá se zvládáním obtížných či nepříjemných situací.

Význam rituálu v období, kdy se člověku výrazně zhoršuje jeho duševní zdraví, doslova kontrastně roste – například jako v úvodu popsané současné situaci. Ale právě vedle běžných úkonů se ovšem – pro „naše“ potřeby – dá využít právě aktivit spjatých s BDSM obecně. Řada studií si všímá rituálních podtextů BDSM obecně; některé dokonce tyto aktivity přímo považují za jistou duchovní náhradu náboženských obřadů. Tato esej se ovšem chce zabývat přímo (self)bondage, a tak se, na základě toho všeho, co popisuji, pojďme podívat přímo na (sebe)svazování.

 

Lano těla i ducha

Jedním z nejčastěji užívaných klišé spjatých se svazováním je „cítím v provazech volnost“. Tato neobratná a postupně se vyprazdňující, zprofanovaná formulace ovšem upozorňuje na důležitý aspekt prožívání toho, kdo je svazován (případně se svazuje). Pocit úlevy (jak ho obecně popisuje právě zmiňovaná Zdeňka Pospíšilová) je něčím, co zde konkrétně není podmíněno bolestí, nýbrž fyzickým omezením pohybu. Takový prožitek může vzniknout jak při základním spoutání rukou, tak při závěsné bondage v závislosti na osobním nastavení dotyčného člověka.

Pokud je svazování prováděno ve více osobách, přibývá ještě další aspekt – důvěra v ony další osoby. Příklad: zatímco v tzv. civilním životě musí být člověk zpravidla průbojný a asertivní, aby si získal respekt ostatních, v okamžiku, kdy je svazován a svázán, je principem respektu nepodmíněnost. Doslova: „Ty přijímáš, že ti důvěřuji, já přijímám, že nade mnou v tuto chvíli máš kontrolu.“ Ten, kdo svazuje, jednoduše musí velmi pečlivě pozorovat tělo toho druhého a podle toho s ním citlivě (nebo dle potřeby necitlivě, samozřejmě) zacházet.

Pokud se člověk svazuje sám, vyžaduje to od něj citlivost k vlastnímu tělu a jeho limitům – obdobnou jako v prvním případě, ale v dalších rysech zcela jinou. Zatímco bondage znamená, že naše tělo vnímá někdo jiný, v případě selfbondage je vnímáme pouze my sami – my sami, kteří s oním tělem žijeme neustále.

 

Izolaci navzdory

Právě v situaci, kdy jsme vystaveni dobrovolné či nedobrovolné izolaci, vyvstává to, jak se k vlastnímu tělu vztahujeme, ještě více. I minimální socializace totiž může sama o sobě působit jako nástroj sebepotvrzení, jako důkaz o validitě vlastní identity. Nicméně v okamžiku, kdy z našeho života socializace mizí coby nemožná, může s ní zmizet i pocit sebejistoty. V extrémní variantě dokonce můžeme dojít až k tomu, že kdo se s námi stýkají, nám implicitně sdělují, že „za něco stojíme“. Že „za něco stojí“ celá naše identita, tedy i tělo. Ačkoli to mnohdy nemusí být příliš patrné, i tehdy, kdy se pohybujeme pouze po našem vlastním bytě/domě/pokoji, jsme pod kontrolou stereotypů a normativů společnosti – tedy i těch, které se týkají našeho duševního zdraví a těla. A právě proto, že se izolujeme, přicházíme o sdílet tuto zkušenost s ostatními jinak než digitálně – a jakkoli mohou být podpůrné skupiny v nemalé míře skutečně podpůrnými, tak do našeho off-line života zasáhnou jen omezeně.

Naše těla se mohou normativům vymykat. Můžeme prožívat intenzivní dysforii. Nebo můžeme mít k tělu zkrátka a jenom negativní vztah. A i kdyby byl pozitivní, pořád je na naši psychiku neustále kladen silný tlak, který pak samozřejmě ovlivňuje tělo. A pokud se opět zaměříme právě na „naši“ skupinu, jsme oklikou u již několikrát zmiňované úlevy, již v provazech prožíváme. Na rozdíl od „běžné“ selfbondage má ovšem ta v izolaci zcela nový rozměr: stává se sama o sobě psychicky úlevnou, ritualizovatelnou technikou, v jistém smyslu tedy dokonce i copingovým mechanismem.

Představme si pro ilustraci jednoduché futumomo. Čas nám zabere samotná příprava místa (i kdyby to bylo jen ustlání/rozestlání postele) a protažení těla. Když se následně pustíme do samotného vázání, nejspíše nespěcháme, protože přítomnost provazů na svém těle jednoduše máme rádi. Několik minut si postupně omezujeme hybnost končetiny, dáváme si záležet na vzhledu úvazu, už jen sami pro sebe. Ponecháme-li stranou samotný výsledek, má pro nás celý proces jedno podstatné pozitivum. Soustředíme se – na vázání, na tělo. Na to, aby se to vázání našemu tělu líbilo. Soustředíme se tak, že nic jiného prakticky nevnímáme. Tedy například ani to, co nás stresovalo třeba celý den.

 

Je to jenom coping

Dochází totiž k něčemu poměrně nečekanému – stresu, jehož faktory obvykle známe (neboť v nich v tuto chvíli trochu ironicky doslova žijeme), vstoupíme do cesty něčím, s čím tak trochu nikdo nepočítá. S něčím, co z našich obvyklých ritualizovaných rutin poněkud trčí (byť je to zároveň součástí nás a naší psychiky). S procesem, skrze který zažíváme sebepotvrzení a příjetí.

Tedy alespoň na chvilku – je nutno nezapomínat, že stále jde jenom o coping, tedy nikoli o dlouhodobé odstranění stresu či snad řešení jeho vnějších příčin. Pořád je to jen jedna z forem potřebné úlevy, která funguje zrovna na nás, protože zrovna my máme možnost realizovat to, co je nám příjemné, i sami. Rozhodně též nejde o žádnou léčbu – to bych rovnou mohli nabídnout náš život jako scénář pomyslného druhého dílu filmu Psi nenosí kalhoty. Jeho hlavní protagonista se našel v breathplay. A byť selfbondage nemusí být v principu tak rizikovou jako právě omezování dechu, i v jejím případě musíme dbát na bezpečnost – zde konkrétně tu vlastní.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *