Jedním z nejčastějších omylů, týkajících se provozování partnerského sadomasochismu a dominantně-submisivních vztahů, je jejich spojování nebo zaměňování s domácím násilím. V dnešním článku chceme tento omyl uvést na pravou míru a představit základní body, ve kterých se oba jevy liší.
Nejdříve si definujme základní pojmy. Co je to patnerský sadomasochismus, dominantně-submisivní vztah a domácí násilí?
Partnerský sadomasochismus je jednou z forem sexuálních variací. V rámci něho se odehrávají aktivity, které mohou zahrnovat omezování, ponižování nebo působení bolesti partnerovi (sadismus) či sobě (masochismus), jejichž cílem je sexuální vzrušení. Tyto aktivity jsou provozovány se vzájemným souhlasem všech zůčastněných, tzv. konsensuálně, bez pocitů viny, či studu.
Dominantně-submisivní vztah je konsensuální sadomasochistický vztah se vzájemně vymezenými rolemi partnerů (dominantní / submisivní), kteří v těchto rolích permanentně setrvávají, tedy během sexuálních aktivit i mimo ně. Přirozenou součástí tohoto vztahu je tedy partnerský sadomasochismus, provozovaný za vzájemného souhlasu a s dodržením bezpečnostních pravidel.
Domácí násilí je fyzické, psychické anebo sexuální násilí páchané na blízké osobě, žijící ve společné domácnosti. Hovoříme zde o jasném rozdělení rolí na násilníka a oběť. Násilí je dlouhodobé, opakuje se a eskaluje. Probíhá obvykle v ústraní (v domě, bytě,…), mimo společenskou kontrolu.
Partnerský sadomasochismus ve srovnání s domácím násilím
Na první pohled se může zdát, že rozlišit konsensuální dominantně-submisivní vztah od nekonsensuálního domácího násilí není snadné – v obou případech se může vyskytovat omezování či ponižování partnera anebo působení bolesti. V obou případech je jeden z partnerů dominantní a druhý se spíše podřizuje. Nicméně zde výčet společných věcí končí. Základní body, ve kterých lze tyto dva jevy jasně rozlišit, jsou tyto:
1. Motivace
Zatím co v případě domácího násilí nejsou motivy násilníka zcela jasné, v případě partnerského sadomasochismu se jedná o aktivity zaměřené na potěšení partnerů.
2. Konsensualita jednání
V případě domácího násilí nelze hovořit o jakémkoliv konsensuálním jednání. Násilník jedná bez ohledu na vůli oběti. Od toho se také odvíjí strach oběti z násilníka.
V případě partnerského sadomasochismu jsou provozovány takové aktivity, které jsou oboustranně chtěné, se kterými oba partneři souhlasí. Dodržováním společně stanovených hranic je zároveň posilována partnerská důvěra a pocit bezpečí.
3. Otevřenost v komunikaci
Během páchání domácího násilí se násilník nezajímá o pocity oběti, nekomunikuje s ní.
V rámci partnerského sadomasochismu je otevřená komunikace zcela klíčová. A to nejen pro bezpečné provozování těchto aktivit, ale pro partneský vztah jako takový.
4. Bezpečnost
S absencí komunikace v domácím násilí souvisí také absence jakýchkoliv hranic a pravidel. Požadavky oběti nejsou respektovány a násilí se děje bez ohledu na názor oběti.
V rámci konsensuálních sadomasochistických aktivit je kladen značný důraz na bezpečnost. Jak již bylo řečeno, cílem těchto aktivit není trvalé poškození jedince, ale potěšení. Respekt vzájemných limitů je základem. Nejznámějšími bezpečnostími pravidly jsou SSC (save, sane, consensual), RACK (risk, aware, consensual, kink), a stopka, po jejímž vyslovení musejí být veškeré aktivity neprodleně ukončeny. Dodržování těchto pravidel tak zajišťuje zůčastněným bezpečný prostor k realizaci jejich aktivit.
5. Péče o partnera
V případě domácího násilí se setkáváme s tzv. spirálou násilí, tedy cyklem, ve kterém se střídá akt násilí s tzv. líbánkami (honeymoon), kdy si násilník oběť udobřuje, a opětovné stupňování agrese, vrcholící samotným násilím. Líbánky mají tendenci se časem zkracovat a násilí má v průběhu času tendenci k eskalaci. Jedná se o projev typický pro domácí násilí, se kterým se v rámci konsensuálního partnerského sadomasochismu nesetkáváme.
Po realizaci sadomasochistických aktivit je obvyklá tzv. after care (česky řečeno „péče po…“). Aftercare zahrnuje opečování partnera, sdílení mezi partnery, ať už jde o prosté bytí pospolu, či rozhovor o proběhlých aktivitách – je to vhodná příležitost k tomu probrat, co se partnerům líbilo či nelíbilo nebo co by příště rádi vyzkoušeli.
Závěrem
Domácí násilí je bezesporu závažný sociálně patologický jev, který nelze jakkoliv zlehčovat, ani omlouvat. Je však zároveň třeba vědět, že ne každé chování, které může na první pohled jako domácí násilí vypadat, jím musí nutně být. V Praxi se tak lze setkat například se situací, kdy se od vašich sousedů ozývají zvuky o kterých nelze s jistotou říci, zda jsou projevem strachu oběti z násilníka, či erotickou scénkou mezi rovnocennými partnery. Na místě je jistě nebýt k těmto jevům hluší a aktivně se zajímat.
V případě potvrzení domácího násilí může včasně poadaná pomocná ruka zachránit lidský život. V případě zjištění, že se jednalo pouze o intimní partnerské aktivity lze taktně upozornit na hlučnost, ne však odsoudit za provozování aktivit, které mají za cíl potěšení, ne ublížení a které se dějí se vzájemným souhlasem.
Autoři: Zdeňka Řezníčková a Marek Pospíšil