V souvislosti s BDSM se lze setkat také s termínem “otrocká smlouva”. Jedná se o dokument, který vymezuje práva a povinnosti mezi dominantním a submisivním partnerem a rovněž seznam BDSM praktik, ke kterým se strany uvolují. Na internetu lze najít množství nejrůznějších variant této smlouvy. Její podpis může, ale také nemusí být součástí BDSM aktivit, avšak v případě, že se jejich součástí stane, pokládáme za podstatné znát její právní význam, který, jak vyplývá z následujícího textu, je z hlediska práva nulový.
Otrockou smlouvou mezi sebou uzavírají subjekty, nejčastěji osoba v dominantní a osoba v submisivní roli. Smlouva je dvoustranným či vícestranným projevem vůle, který je zaměřen na vznik závazku (1, 2). Takový projev vůle musí splňovat tři základní pojmové znaky, aby projevem skutečně byl.
Aby došlo k právnímu jednání, musí vnitřní psychický stav (vůle) být projeven. Projevem je v tomto případě uzavření smlouvy.
Dále je nutné, aby tento projev vůle byl zaměřen na vyvolání právních následků. To znamená, že daný subjekt smlouvy chce tímto projevit vznik, změnu či zánik jeho práv a povinností. Takový projev vůle je patrný z obsahu této smlouvy, kdy si strany upraví vzájemné chování.
Posledním pojmovým znakem právního jednání je jeho aprobace právním řádem. „Je nezbytné,aby zde existovala právní norma, která ve své hypotéze takové jednání předpokládá, a pro případ, že nastane, s ním příslušné právní následky spojuje“ (3). I toto je splněno, neboť zde existuje Občanský zákoník, který smlouvy upravuje.
Z čistě normativního hlediska nic nebrání vzniku otrocké smlouvy. Co tomu však brání je její obsah. Občanský zákoník přímo neupravuje takové smlouvy a řadí je mezi tzv. inominátní (nepojmenované). Jejich uzavření se bude řídit obecnými pravidly vyplývajícími z úpravy Občanského zákoníku a Listiny základních práv a svobod. Každému přiznává právo činit, co mu zákon nezakazuje, a zapovídá, aby byl nucen činit to, co zákon neukládá (4, 5).
Tato autonomie vůle je omezena právním řádem v případě ochrany hodnoty chráněné zákonem. Tou je nezcizitelnost právní osobnosti a svéprávnosti (6). Pokud se tedy někdo vzdá způsobilosti mít práva a povinnosti, či schopnosti je nabývat, tedy provádět právní jednání, nepřihlíží se k tomu (7). Jinými slovy se nelze dobrovolně vzdát svých základních práv. To v konečném důsledku znamená, že tato smlouva od počátku nevznikne, nevznikne tedy ani závazek a není jak vymahatelná tak vykonatelná.
Z hlediska práva tedy nemá otrocká smlouva význam, přesto ji však lidé mezi sebou uzavírají. Proč?
Prvním důvodem může být prostá neznalost práva, kdy partneři k tomuto dokumentu přistupují jako ke skutečně závaznému, se vší vážností právního dokumentu a s očekáváním vymahatelnosti práv a povinností na základě svých podpisů. Domníváme se, že především (a samozřejmě nejen) pro osoby v submisivní roli, které takovýto dokument chtějí podepsat, je nezbytné vědomí o právní bezcennosti otrocké smlouvy a tedy i faktu, že může kdykoliv ukončit jakékoliv aktivity, i kdyby k tomu na základě otrocké smlouvy neměly oprávnění. Samozřejmě nalezneme i takové varianty, které zahrnují celé pasáže o tzv. stopce (safeword) a důrazu na konsensuální jednání, ale i tak nejsou z hlediska práva platné.
Druhým důvodem pro podpis otrocké smlouvy může být jednoduše zdůraznění rozdělení moci, práv a povinností mezi partnery, kteří jsou si sice vědomi, že otrocká smlouva je spíše formou “hry”, ale to jí samozřejmě nemusí ubírat na významu, který pro konkrétní pár má.
Otrocké smlouvy jsou na první pohled něčím, co budí dojem formálního závazku. Ať už zní ale jejich formulace jakkoliv, je třeba k nim přistupovat jako z hlediska práva k nevymahatelným a pouze jako k jedné z možných součástí BDSM aktivit, jejichž význam závisí individuálně pouze na těch, kteří ji dobrovolně podepíší.
Zdroje
1. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1941-1944
2. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 19
3. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1944
4. Nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 167/04
5. Nález Ústavního soudu ČR II. ÚS 3/06
6. § 16 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
7. § 15 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
Autoři: Zdeňka Řezníčková, Radim Zdych