Rozhovor pro iDnes.cz, 30. 1. 2022
Jak mluvit o sexuálních preferencích, které se vymykají z „normálu“? To je otázka, kterou si kladou klienti psycholožky Zdeňky Pospíšilové. Ta se ve své praxi jako jedna z mála v Česku zaměřuje na BDSM, kink nebo polyamorii. „Neexistuje jedna jediná norma. Každý člověk má svou subjektivní, ať už v sexu, nebo kdekoliv jinde,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz.
Jaké jsou nejčastější důvody, proč se na vás klienti obracejí?
Nejčastěji mám klienty, kteří se na mě obracejí ohledně sexuality nebo partnerských vztahů. Pro většinu z nich je podstatné, že rozumím pojmům jako je BDSM, kink nebo polyamory, protože se jedná o témata, která jsou pro ně osobně důležitá. V poslední době se na mě také víc obracejí lidé, kteří řeší psychické obtíže jako úzkosti a deprese spojené s dnešní dobou.
Co se týče sexuální nebo intimní stránky, jedná se o spektrum témat od objevování vlastních preferencí, přes seznamování, nejrůznější významné momenty ve vztahu, až po praktické věci, které souvisí například s realizací konkrétních aktivit. Často se bavíme o vnitřním coming outu – tedy přijetí sexuálních preferencí, kdy si klienti kladou otázku, jestli jsou OK takoví, jací jsou, když je baví něco, co úplně nespadá do mainstreamu – a o vnějším coming outu, což znamená to, jestli a jakým způsobem to říct dalším lidem, nejčastěji partnerovi či partnerce, a jak toto téma otevřít.
Někdy za mnou chodí i páry, kdy jeden je ‚vanilka‘, ale je ochotný se o tom bavit, něco dozvědět a přemýšlí, jestli jsou to praktiky i pro něj, případně jak s nimi začít. To mi přijde úplně skvělé.
Bavíme se ale také o tom, jaké jsou další možnosti, pokud realizace sexuálních preferencí jednoho z partnerů není doma „průchozí“, tedy když protějšek není něčemu takovému otevřen. Lidé v takové situaci často řeší, zda v sobě své touhy raději úplně nepotlačit, zda by to nebylo jednodušší, což já rozhodně nedoporučuji. Naopak vždy podporuji hledat způsoby, jak člověk může i tuto svou stránku naplnit. Také se často bavíme o technických věcech – jak se dostat do komunity, jak se seznámit s lidmi, jak začít s některými praktikami, aby to bylo bezpečné…
Jaké jsou další nejčastější obavy, které lidé řeší?
Nepřijetí. Že bude okolí reagovat negativně, že je nepochopí rodiče, partneři, že budou mít potíže v práci, když se to o nich někdo dozví nebo potíže v nejrůznějších službách, že s nimi lidé nebudou chtít pracovat, nebudou jim chtít pomoct. To je bohužel všechno, co se reálně děje.
Obavy jsou svým způsobem na místě, i když se situace zlepšuje. V zahraničí na to probíhaly i výzkumy – jak se terapeuti staví k lidem s těmito preferencemi. Klienti sdíleli zkušenosti, že s nimi terapeuti nechtěli spolupracovat, nebo třeba jen pod podmínkou, že se tomuto tématu nebudou po dobu terapie věnovat. To je naprosto špatně. Terapie je pro některé prvním místem, kde se s důvěrou a odvahou rozhodnou o své preference podělit. Pokud se setkají s nepochopením a odmítnutím, může je to velmi poznamenat.
Lze vůbec definovat, co je vlastně v sexu ‚normální’? Jak se to změnilo za dobu, kterou se tomu věnujete?
To je těžká otázka. Neexistuje jedna jediná norma. Každý člověk má svou subjektivní normu, ať už v sexu, nebo kdekoliv jinde. Pak je statistická norma, jak rozšířené jsou nejrůznější praktiky v populaci. Také existuje medicínská nebo sexuologická norma, která říká, že normální jsou aktivity, které jsou provozované mezi psychosexuálně a somatosexuálně vyspělými a v přímé linii nespřízněnými partnery, které nevedou k fyzickému ani psychickému poškození. To jsou ty odborné normy. Ale nejčastěji se lidé baví o tom, co subjektivně vnímají, že je pro ně v pořádku, nebo už není. To bych řekla, že se v dnešní době posouvá a česká společnost je v tomto liberální a otevřená i v porovnání s některými zahraničními.
Myslím si, že tomu pomohlo i 50 odstínů šedi. Mám k této sérii sice výhrady a vnímám ji jednoduše jako „harlequínku“, která měla skvěle zvládnutý marketing, ale díky za to, protože se opakovaně setkávám s lidmi, kteří říkají, že je to ovlivnilo, nasměrovalo, podnítilo jejich zájem o svět BDSM a dodalo odvahu toto téma otevřít s partnerem či partnerkou. A nejen to. Když se podíváte do odborných výzkumů, narazíte na výrazný nárůst výzkumů věnovaných BDSM v návaznosti na vydání této série a hlavně v návaznosti na značný čtenářský ohlas, kterého se dočkala.
Jakou roli hraje pornografie a nereálné zobrazování BDSM a dalších praktik? Může to lidem dát pocit, že je to něco jiného, než je to potom ve skutečnosti?
Záleží na tom, jak člověk k těmto materiálům přistupuje, ať už k literatuře nebo k pornografii. Já to beru s rezervou, jako pohádku pro dospělé. Může to být zajímavá fantazie, inspirace, cokoli, ale nezobrazuje realitu. Někdy se setkávám s tím, že to lidé jako realitu berou, což může vyvolávat nereálná očekávání o tom, jak tyto vztahy nebo některé praktiky fungují.
Stává se, že lidé na sebe nebo na své protějšky pod vlivem toho, co v pornu viděli, kladou zbytečné nároky, nebo se chovají způsobem, který jim není vlastní, ale o kterém se domnívají, že je správný. Některé lidi také může to, co v pornu vidí vyděsit a odradit od věcí, které by pro ně mohly být ve skutečnosti příjemné a to je škoda. Co se týče BDSM, praktiky, kterým se lze věnovat, jsou v reálu často mnohem jemnější. Je to do velké míry o tom, co se děje ve vaší hlavě, ale to se v pětiminutovém klipu příliš zobrazit nedá. Přestože to, co pornografie zobrazuje může být reálně proveditelné, domnívám se, že se jedná spíše o extrém, než o standard, se kterým se člověk může běžně setkat.
Na co se musí partneři připravit, pokud se rozhodnou BDSM praktiky vyzkoušet?
Určitě bych doporučila, aby se lidé předtím mezi sebou pobavili o tom, co se jim líbí a co se jim nelíbí, jaká mají očekávání, kde jsou hranice toho, co by určitě dělat nechtěli… Aby počítali s tím, že se jedná o velmi intimní věc, která může vyvolat silné emoce. Důležité je vyhradit si pak čas, aby si oba odpočinuli a dostali se zase do normálního stavu. Té fázi se říká after care a je stejně důležitá, jako to samotné hraní. Představuje prostor pro to, aby si lidé dali zpětnou vazbu, jaké to pro ně bylo je i prevencí psychických obtíží, které mohou nastat – slangově se jim říká subdrop a topdrop.
Zároveň bych doporučila nebýt hrdý a v momentě, kdy se mi cokoli nelíbí, říct si. To je naprosto klíčové. I když je člověk v submisivní roli a dobrovolně se odevzdává do rukou dominantního partnera či partnerky, protějšek není věštec. I když se mohou znát sebelépe, ne vždy perfektně dovedou odhadnout, co se druhému děje, co potřebuje. Proto bych na to nespoléhala a aktivně komunikovala, pokud něco potřebuji.
Člověka to může také nějaký způsobem změnit. Může se dozvědět hodně o sobě, o svých hranicích, o tom, jak si třeba potřebuje nastavit vztahy s dalšími lidmi. Setkávám se s tím, že ať je člověk v dominantní nebo submisivní roli, může to mít výrazný vliv na sebevědomí. V té submisivní roli to lidi často překvapuje, ale je to tak. Díky těmto aktivitám se učíte lépe komunikovat svoje hranice a držet si je. Zároveň bych počítala s tím, že to může ovlivnit nejen člověka samotného, ale i jeho vztah. BDSM je o důvěře, komunikaci a to jsou věci, které se ve vztazích rozhodně vyplatí pěstovat.
Jaká je tedy role konsentu v těchto praktikách?
Zásadní. Když se setkáte s BDSM, často se v souvislosti mluví o zkratce SSC (safe, sane and consensual – bezpečně, rozumně, se souhlasem, pozn. red.), RACK, PRICK, CCCC… Všechno jsou to zkratky shrnující základní principy, na kterých BDSM stojí a které mají vždy v základu konsent. Spektrum aktivit, kterým se lze věnovat je velmi široké od bezpečnějších, až po vcelku rizikové. Smyslem BDSM je ovšem minimalizovat nežádoucí zranění a maximálně si užít to, co se člověku líbí. A klíčový je dobrovolný souhlas všech zúčastněných.
Někdy se potkávám s tím, že není součástí BDSM jako takového. Já s tím nesouhlasím, podle mě je. Konsenzualita je to, co odlišuje tyto aktivity od nekonsenzuálního násilí. Za mě je to tedy esenciální součást hraní.
A co takzvané rape play nebo konsensuální nekonsent?
Co se týče rape play, je to hra na nekonsenzuální násilí. Může to vypadat jako hra na znásilnění a podobně, ale to, že některé lidi tyhle fantazie nebo aktivity baví, rozhodně neznamená, že by je toužili reálně prožít. To znamená, že ten strach nebo vzrušení z toho, že mě „znásilní“ někdo, koho znám, je něco úplně jiného, než kdybych reálně měla strach o život.
Nedá se to tedy srovnávat. Je tam to, že aktivity jsou chtěné, vyvolávají vzrušení, dějí se v rámci ohraničeného bezpečného prostoru s člověkem, kterému naprosto důvěřuji. Zároveň jako u total power exchange to vnímám jako hru na hraně, zejména pro lidi, kteří mají v minulosti zkušenost se sexuálním obtěžováním nebo násilím. Mohou spustit nejrůznější psychické obtíže, flashback, nejrůznější úzkosti a podobně. Takže bych byla hodně opatrná. Zase si ale myslím, že když se to udělá dobře a hlavně bezpečně, zážitky z toho mohou být velmi hluboké a může to velmi prohloubit vztah mezi lidmi, kteří si spolu takto hrají.
Konsensuální nekonsent pak znamená, že se jeden z aktérů dobrovolně vzdá možnosti do „scénky“ zasahovat a nechá rozhodování plně v kompetenci dominantního partnera či partnerky. Tedy nepoužívá v takové situaci takzvané záchranné slovo, tedy stopku (safeword). I přes nemožnost si v průběhu říci je ale klíčový vstupní dobrovolný souhlas.
Dominance a submisivita
Jakou roli v BDSM hraje gender? Jsou tam nějaké překvapivé vzorce?
Je trochu stereotyp, že muži jsou vždy dominantní a ženy submisivní. Nemyslím si to, nemám tuhle zkušenost. Setkávám s lidmi, u nichž se dominance a submise, míra s jakou ji projevují a jejich pohlaví, kombinuje nejrůznějšími způsoby.
Může to být charakterový rys toho člověka nebo to může být něco, co ho baví, co si chce vyzkoušet v rámci hraní, ale v běžném životě to může mít naopak. Nebo to může být sexuální preference, ale zároveň to neznamená, že by i mimo sexualitu byl pořád přirozeně dominantní nebo submisivní. Pak tu máme velkou populaci osob, kteří jsou takzvaně switch, tedy že je to baví střídat. Jsou to jak muži, tak ženy.
Zároveň si myslím, že v sobě každý člověk má určitou míru dominance a submisivity. Záleží na tom, nakolik je pro každého člověka v rámci intimity tyto role vypólovat. O sexuálních preferencích můžeme uvažovat jako o spektru, spíš než o soustavě 1-0. Abych to vysvětlila – můžete si představit lidi, kteří se s partnerem chtějí u intimních aktivit cítit jako rovnocenní parťáci a nechtějí se cítit podřízeně nebo naopak dominantně. Na druhém konci spektra jsou lidé, kteří touží být zotročení. Pak tam jsou lidé mezi tím. A všechno je to o úrovni dominance a submise, která je individuální, a záleží na to, aby našli protějšek, který to bude mít stejně, ale na druhou stranu.
Stává se vám, že vás třeba klienti překvapí?
Musím říct, že ne. Já to dopředu neodhaduji. Dominance a submise je jen jedna z rovin, která se v BDSM objevuje, ale rozhodně není jediná. Setkávám se s lidmi, které tato rovina nechává chladnými, ale baví je spíš sadomasochistické nebo fetišistické věci. To, že je tam dominance a submise, může sloužit ke zdůraznění prožitku, ale sama o sobě pro ně třeba není tak důležitá.
Nikdy není pozdě začít
Jaký byl váš nejstarší klient?
Věkové rozpětí klientů, se kterými jsem měla zkušenost, je od nějakých šestnácti do pětašedesáti let. Je důležité říct, že není nikdy pozdě začít, ani ve vyšším věku.
S jakými problémy se starší lidé v tomto případě potýkají?
Řekla bych, že u starších lidí se víc potkávám s tím, že řeší, jestli se do toho vůbec pouštět, jestli jim to stojí za stres, obavy, jestli už prostě nejsou příliš staří… Vždycky se je snažím podpořit v tom, že když je to láká, stojí za to to prozkoumat a říct, jestli to je nebo není pro ně.
Setkávám se také s tím, co jsem už říkala, tedy že jsou někdy odmítaní ze strany partnerů a partnerek, ale třeba i kamarádů. Někdy jde o posměch a nejrůznější nepříjemné narážky. Setkávám se i s tím, že na to neumí reagovat odborníci, což může být problém, protože v momentě, kdy se stane, že dojde k nechtěnému úrazu během hraní, často se stydí říct, jak k tomu došlo. Pro lékaře je klíčové, aby věděl, jak se to stalo.
Zabýváte se také tématy sadomasochismu a fetišismu. Jaký je v tom rozdíl oproti BDSM? Jak často se s lidmi s těmito preferencemi setkáváte? Co v sobě nejčastěji řeší?
BDSM si můžete představit jako spektrum nejrůznějších aktivit, které jsou provozovány pokud možno bezpečně a se souhlasem všech zúčastněných. Lidé se jim věnují z nejrůznějších důvodů, může to být prostředek k osobnímu růstu nebo zpestření intimity. Pro některé to je způsob, jak naplnit své sexuální preference. To jsou právě sadomasochisté nebo fetišisté.
Sadomasochismus je sexuální variace, je to trvalá součást osobnosti. Není to nemoc v pravém slova smyslu, nedá se to léčit, ale pokud člověka trápí, že to tak má, dá se pracovat na tom, aby tyto preference přijal a kultivoval. BDSM není orientace, je to koncept, rámec aktivit, kterým se dá věnovat z nejrůznějších důvodů. To znamená, že když je člověk BDSM pozitivní, věnuje se něčemu z tohoto spektra, ale to nevypovídá nic o tom, proč se tomu věnuje nebo co ho baví. Ta oblast je velmi široká.
A co se týče fetišismu? Máte klienty, kteří to řeší?
Mám, ale ne vždycky se chtějí zbavit fetišistického zaměření. Ten důvod není ani tak to, že by to jim samotným vadilo, i když občas také, ale že jim to může komplikovat vztahy. Často jsou nešťastní, že nemohou najít partnery nebo je to pro ně obtížné.
Potkávám se s rozšířenými fetiši, jako je foot fetiš – fetiš zaměřený na nohy, na boty, často na materiály, například na latex. Nutno dodat, že některé fetiše jsou samy o sobě naprosto neškodné, ale u jiných je dobré zvažovat i případné zdravotní důsledky. Například takový fetiš na balonky vnímám jako zcela bezpečný. Naopak třeba u erotického vykrmování je dobré zvážit i případná zdravotní rizika.
Dodnes třeba úplně nevíme, jak se v člověku berou sadomasochistické preference, ale u fetišismu hraje výraznou roli imprinting, tedy otisknutí výrazné události v raném dětství, kterou si dotyčný spojí s erotickou složkou. I proto je možné, že to byly v minulosti jiné materiály.
Jak se promítá do běžného života klientů?
To záleží. Pro některé je to vyloženě ‚postelová‘ záležitost, tedy je jim příjemné, když si na sebe vezmou daný materiál nebo když si ho obleče partner/ka, ale pro některé to může být životní styl. To znamená, že šatník můžou mít z převažující části vybavený tímto způsobem, třeba některé latexové nebo lakové či koženkové prvky můžou nosit i normálně.
Může to souviset také s tím, jakým způsobem si dotyční nastavují partnerské vztahy. BDSM rovina se může promítat v intimitě po ohraničenou dobu, ale může to být i celkové nastavení vztahu, které lidem funguje, tedy že z rolí nevybočují, i když neprovádí nic sexuálního, ale na pozadí to běží. Ale je jim v tom dobře, je to chtěné a se vzájemným souhlasem.
Některým lidem polyamorie nesedí
V současné době se hodně diskutuje o polyamorii, o které hovořila například herečka Tereza Těžká. Mohou mít tyto vztahy také návaznost na BDSM?
S alternativními typy uspořádání vztahů jsem se poprvé setkala právě v BDSM komunitě, kterou vnímám nejen po sexuální, ale i vztahové stránce jako velmi otevřenou. Určitě neplatí, že v každý takový vztah by zahrnoval i BDSM, ale rozhodně vnímám určitý překryv těchto dvou oblastí.
V rámci BDSM může také vztah s více lidmi umožnit, aby si člověk naplnil veškeré své sexuální touhy, pro které by hledal plně kompatibilní protějšek obtížně. Neexistuje jediný ideální typ vztahového uspořádání. Pro každého člověka znamená ideál něco jiného a je to tak v pořádku.
Máte klienty, kteří jsou v polyamorních vztazích?
Mám. Chodí buď jednotlivci, nebo celé skupinky. Když chodí skupinky, často se věnujeme tomu, jak si nastavit vztah a hranice, jak se učit mluvit o svých potřebách, aby to bylo pro všechny srozumitelné. Potkávám se i s páry, kde by jeden chtěl vztah takto posunout a otevřít, ale pro druhého je to nové nebo neví, jestli je to pro něj. Takže se bavíme o tom, co by jim to mohlo přinést, jak by to jejich vztah mohlo změnit a zda kolem toho mají obavy, které by potřebovali probrat.
Pak jsou lidé, kteří by to chtěli otevřít, ale neví, jak na to, tak aby to podali citlivě. Mám i klienty, kteří už v takovém vztahu jsou, ale zjišťují, že jim to není úplně vlastní, ale mají strach se vymezit, aby partnera nebo partnerku neztratili. Tam se opakovaně setkávám s typem, kdy jde člověk v zájmu zachování vztahu přes sebe a kvůli obavám, jaká by mohla být reakce. To jsou lidé, kteří mají nejčastěji úzkosti a dostávají se do panických atak. Takže se bavíme nejen o tom, co dělat s úzkostmi, ale i o tom, jak komunikovat doma a jak komunikovat o tom, co se s nimi děje, co prožívají, co by potřebovali.
Evidujete nárůst lidí, kteří chtějí polyamorní vztah zkusit?
To nedokážu říct, ale v praxi se s nimi setkávám častěji, také se o tom otevřeněji mluví. Na Facebooku je také poměrně živá skupina pro polyamory, která se postupně rozrůstá. Je to místo, kde mohou lidé otevřeně hovořit o tom, co prožívají, sdílet své zkušenosti a potkávat se s lidmi, kteří to mají podobně. Polyamory a nejrůznější alternativní typy vztahů nejsou nic nového. Nové ale je, že si lidé v poslední době více dovolují to prozkoumávat a žít své vztahy ne podle společenských konvencí, ale podle toho, jak to opravdu cítí.
Autor: Tereza Vlčková