Zasvěcení do kruhu vyvolených, kteří znají krutou pravdu o tom, co všechno psychologové vlastně dělají kromě povídání si s lidmi

Publikováno 30. 12. 2020 na stránce aspirujicipsycholozka.blogspot.com

Druhá část inicializačního rituálu je tady, a s ní i výpovědi čtyř psycholožek na téma náplně práce psychologa. Pokud jste zmeškali část první, k přečtení je zde.

 

Zasvěcení, kruh třetí – co tedy děláme po dostudování, kromě povídání si s lidmi?

Věděla jsem, že k tomu hlavnímu jako pouhý student zatím nemám tolik co říct, a proto jsem na instagramu sdílela výzvu pro dostudované psychology. Odpovědělo mi jich několik, konkrétně

Zdeňka Pospíšilová, aka @psychozdenka (web);
Terka z @kpsychologovi (web);
Ze života psycholožky ze @ze_zivota_psycholozky;
a Stesky budoucí psycholožky, studentka psychologie před státnicemi pracující jako školní psycholožka.

Terka na to reaguje slovy:

Je naprosto pochopitelné, že řada z nás si myslí, že k psychologovi se chodíme jenom a pouze vypovídat. Je naprosto pochopitelné, že si někdy myslíme, že práce psychologa a psychoterapeuta je “jen povídání s lidmi”. A ona ve své podstatě je. Ano, jako psycholog a terapeut ve výcviku si při svých konzultacích povídám s lidmi. Ale není to jen o “povídání”. Terapie a psychologická pomoc je vědecky podložená práce s klientem, která má své principy, jak a co dělat, na co se zaměřovat a do jaké hloubky jít. Skládá se z konkrétních technik, které při své práci využívám a také z mnohaletého studia psychických poruch, problémů a struktury lidské psychiky. 

A proč to teda není jen o povídání? Když si popovídáme s kamarádem nebo s blízkým, jednoduše se vypovídáme a jdeme dál. Nejdeme tak hluboko, neřešíme tak do hloubky co a proč se děje, co a jak se cítíme, a hlavně nesnažíme se často něco změnit. A to je právě ten velké rozdíl. Terapie je o změně, pochopení sebe sama a rozvoji. A terapeut má společně s klientem právě ty “trumfy” na to, jak na problémy nahlížet a jak je řešit.

Stesky budoucí psycholožky se přidává s přirovnáním k lékařům:

Než jsem na školu nastoupila, moje představa byla taková, že budu mít krásnou pracovnu s gaučem, na kterém budou pacienti lehávat a vyprávět mi, já budu sedět za nimi a přitakávat. Hodně lidí si myslí, že psychologové si s lidmi jen povídají nebo že dokonce rozdávají rady. Pravdou je, že s lidmi si opravdu povídáme. Je to pro nás hlavní způsob, jak člověka poznat a zjistit, co od nás potřebuje. Lékaři mají různé přístroje a techniky, jak člověka „prozkoumat“, i zevnitř. My nic takového nemáme, pokud s lékaři nespolupracujeme. Není to ale povídání v tom smyslu, že plácáme o počasí, jak se kdo má a podobně. 

Jak tedy takový rozhovor vypadá a v čem se liší? Zdeňka Pospíšilová z pozice poradenské psycholožky se soukromou praxí a pracovnice v poradně pro děti a dorost reaguje:

Mým základním nástrojem zde je právě rozhovor, ale současně je potřeba dodat, že jde o jiný typ rozhovoru, než jaký probíhá například mezi kamarády. Má určitou strukturu, pravidla, je třeba, abych při něm myslela na řadu detailů a pokaždé jej přizpůsobila konkrétnímu klientovi a jeho aktuálnímu prožívání. Poradenská práce ale není jen o rozhovoru. V přímé práci s klienty se věnuji také edukaci, krizové intervenci, terapeutické práci a ráda využívám nejrůznější techniky, ze kterých si klient může odnést zážitek – pro některé jde i o vhodnější způsob práce, než je rozhovor samotný. 
A co taková poradenská práce obnáší mimo setkávání s klienty? Vedení zápisů ze sezení, pracovní porady, supervize, kontinuální vzdělávání a v případě práce v dětské a dorostové poradně také někdy kontakt s dotčenými institucemi, jako je např. OSPOD, který může poradnu svým klientům doporučit a zároveň mne přizvat na tzv. případové konference.

Ze života psycholožky přináší pohled i na jinou oblast aplikace psychologie, a to psychologii práce:

V roce 2014 jsem nastoupila do personální agentury, kde jsem se věnovala výběru kandidátů na různé pracovní pozice od financí, přes marketing, až po vysoký management. Po určité době jsem dostala na starosti malý tým, který jsem měla možnost rozvíjet. (…) V interním HR jsem měla na starosti nábor, ovšem pouze pro jednu společnost. Po určitém čase mi začala chybět “ta pravá” psychologie a nastoupila jsem do společnosti, která poskytovala psychologické služby jiným firmám. Zde jsem se věnovala pracovní psychodiagnostice, rozvoji lidí a také výběru zaměstnanců. 

O široké možnosti aplikace psychologie do praxe jsem se osobně přesvědčila na přednášce emeritní plukovnice Kateřiny Bernardové, kde se zmiňovala například o využití sociomapování k upevňování vztahů v jednotkách Armády České republiky.

V reakci na mou výzvu se mi ale ozvaly především psycholožky, které pracují s klienty přímo a skutečně si s nimi tak nějak (mimo jiné povídají). Zdeňka mi svou práci rozdělila do tří oblastí. Kromě poradenské psychologie se také věnuje výzkumu a edukační činnosti:

Baví mě objevovat nové věci a je pro mě důležité přispívat k současné úrovni poznání v rámci sexuální psychologie, která je mou srdeční záležitostí. Z toho důvodu se vedle poradenství věnuji doktorskému studiu Psychologie, kde se zabývám výzkumem osob, které provozují sadomasochistické aktivity. Věřím, že tak mohu přispět k většímu pochopení tohoto tématu mezi odborníky, včetně psychologů.
Třetí oblastí, které se věnuji, je edukace veřejnosti ve dvou oblastech: sexuální psychologie a BDSM, a podpora kritického myšlení a upozorňování na nepodložené a pro klienty potenciálně nebezpečné techniky. Přednáším, publikuji články, na sociálních sítích zveřejňuji infografiky, podílím se na chodu Facebookové skupiny Psychokraviny a na činnosti Českého klubu skeptiků Sisyfos, jehož cílem je šíření a obhajování poznatků současné vědy. 

Proč že se tedy to povídání si s lidmi studuje tak dlouhou dobu? Terka mi k tomu řekla následující:

Psychoterapie a psychologie je samostatná věda. Postupy “jenom povídání si”, jsou podložené konkrétními výzkumy (kvantitativní i kvalitativní). A právě proto musíme nejdřív vystudovat psychologii a pak psychoterapeutický výcvik, abychom si mohli “jenom popovídat” a použít osvědčené metody práce s lidskou myslí. A taky je důležité, že psycholog a terapeut dokáží rozeznat, jestli už trpíme duševními problémy/poruchami, nebo ne. Proč? Protože stejně jako právník zná legislativu a zákony, my psychologové známe duševní nemoci, problémy a víme, jak k nim přistupovat a jak s nimi pracovat. A právě k tomu, abychom na nich mohli společně s klientem pracovat, potřebujeme povídat. Psycholog není kamarád na popovídání. Jsme odborníci, kteří ví, na co a jak se ptát. Právě proto můžeme pomoct, a na základě toho vytáhnout společně s tebou “trumfy”, o kterých někdy ani nevíš, že je máš.

 

Jak dlouho tedy dotazované studují „povídání si s lidmi“?

„Psychologii studuji šestým rokem.“ – Stesky budoucí psycholožky

„Letos už to bude dvanáct let. V roce 2008 jsem začala studovat na Fakultě humanitních studií, kde jsem se od začátku zaměřovala na předměty věnované psychologii. Psychologii jako samostatnému oboru jsem se následně začala věnovat v roce 2012.“ – Zdeňka

„Aby si člověk mohl s klienty “povídat” jako psychoterapeut, vede k tomu dlouhá a náročná cesta. Já se vzdělávám v psychoanalytické psychoterapii, což obnáší 500 hodin sebezkušenosti, kde se v rámci výcvikové skupiny analyzujeme vždy dva týdny v roce od rána do večera, 200 hodin teorie psychoanalýzy a 150 hodin supervize. Celý výcvik tak trvá minimálně pět let, častěji déle. V budoucnu bych se ráda pustila do atestace v klinické psychologii, což obnáší pět let předatestační přípravy a spoustu následného vzdělávání.“ – Ze života psycholožky

„5 let Mgr. studia psychologie 
probíhající doktorské studium psychologie (1,5 roku) 
probíhající studium psychoterapeutického výcviku (1 rok) 
= celkově už skoro 7 let se učím, jak si s lidmi “jenom” popovídat“ – Terka

 

Závěrem

Musím přiznat, že mně samotné tvorba tohoto dvojdílu přinesla mnohé. Při zpracování sesbíraných výpovědí jsem si plně uvědomila, jak každý položené otázky vnímáme jinak, a máme tendence na ně jinak odpovídat, a že každý z nás má jiný komunikační styl a hranice sdělování osobních informací jinde. Takže samotná různorodost stylů odpovědí mých respondentek snad dokáže trochu nastínit, jak je občas ta komunikace a obyčejné povídání si složité.

Jsem moc ráda za všechny čtyři psycholožky, které se mi vyjádřily, a tímto vám ještě jednou moc děkuji! Doufám, že časem stanu po vašem boku jako rovnocenná kolegyně.

Také děkuji vám všem, co jste dočetli do konce. Pokud vám dvojdíl něco přinesl, budu ráda, pokud ho zasdílíte i ostatním lidem, kterým by mohl připadat užitečný. Vzdělávejme se společně!

Vaše studující

Aspirující (a inspirující) psycholožka

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *